jeho podrobný život
Buddhismus je nejstarší univerzální náboženství. Vznikl před více než dvěma tisíci lety v severní Indii a trvale ovlivnil duchovní život a směřování země, v níž se zrodil. Dlouho předtím, než ve 13. století z Indie vymizel, se rozšířil v Číně a Japonsku, jihovýchodní Asii a Indočíně, Tibetu a později také v Mongolsku. Utvářel kulturu těchto zemí a dodnes je vedle svého náboženského významu určujícím elementem jejich filosofie, literatury a umění, politiky a hospodářství. Přibývá vlivu, který získávají buddhistické ideje v Evropě a Americe. Buddhistické hnutí má svého historického zakladatele v Gautamovi Siddhárthovi, který se nazýval Buddha, „Probuzený“. Na Západě se ovšem nestal známý pod svým vlastním jménem Siddhártha nebo příjmením Gautama, nýbrž právě pod titulem Buddha. Nelze jednoznačně určit, kdy se Gautama narodil. Podle klasických biografií je sice možné chronologicky seřadit důležité události jeho života, ale prameny nedovolují přesné datování. Buddhistická tradice a výzkum kolísají ve svých předpokladech mezi 6. stoletím př. n. l. až polovinou 4. století př. n. l. V literatuře se běžně zasazuje Gautamův život přibližně do let 560–480, novější úvahy ale hovoří o pozdější době, totiž o 4. století př. n. l. Na severu Indie stály v té době proti sobě dva politické systémy: starší forma oligarchické republiky ve státech jako Liččhaví, Šákja a Malla je konfrontována s královskými říšemi jakoMagadha, Kóšala, Vatsa a Avánti s novou dědičnou monarchií. V těchto republikách byl horní vrstvou kasty válečníků volen regent, který se musel řídit rozhodnutími poradního shromáždění a podléhal jeho kontrole, kdežto v monarchii platila vůle panovníka. Zatímco ještě v předhůří Himaláje přetrvávalyrepubliky, v úrodných pánvích řek Gangy a Jamuny dominovaly monarchie. Vývoj ke koncentraci moci na jednu osobu odrážel hospodářský převrat: jestliže společnost chovatelů dobytka, kteří poháněli svá stáda přes volné pastviny, nepotřebovala silnou centrální moc, podporovalo naopak zemědělství postavení panovníka, který střežil hranice polí. V Gautamově době byly poslední republiky ještě omezeně autonomní. Stály pod hegemonií monarchií, kterým navíc postoupily právo na suverenitu. Velké hospodářské a politické změny rozkolísaly normy, které platily celé tisíciletí, a připravily změnu hodnot, jež byla patrná na různých rovinách. V sociální oblasti se začalo měnit překonané pořadí kast. Indická společnost byla stavovsky uspořádána do kast válečníků, bráhmanů, obchodníků a zemědělců. Dokud kasta válečníků v republikách volila regenty ze svého středu a kolektivně střežila jejich úřadování, prohlašovala se za horní vrstvu. Ale přechod moci na krále, který svou vládu předával dědici, znamenal ztrátu významu válečnického stavu. Místo něho usilovali bráhmani o uznání své kasty za nejvyšší v pořadí. Bráhmani drželi monopol náboženského kultu, jehož praxe spočívala v obětování bohům. Komplikovaný ceremoniál kultovních úkonů, hymnů a svatých formulí se předával jen uvnitř kasty. Jedině bráhmani znali „védy“, texty zvěstování o bozích a jejich rituálech, a mohli přimět vyšší mocnosti k žádané pomoci. Ale lidé nové zemědělské a městské kultury už neměli k božstvům, jež ztělesňovala přírodní síly, bezprostřední vztah jako dřívější generace chovatelů dobytka. V požadavku po zhodnocení svého sociálního postavení poznáváme proto pokus zajistit svému kněžskému stavu vážnost, kterou už sám o sobě neměl. Značně nesrozumitelný rituál a mýty starých bohů nenabízely odpovědi na existenciální otázky, které v této převratné době byly kladeny. Tak vznikalo nezávisle na kultu bráhmanů množství nových mytických a filosofických výkladů světa. Jejich nositeli a šiřiteli byli šramani, poutníci bez majetku a vazeb, kteří žili z darů usedlého obyvatelstva. Stoupající zemědělské výnosy, řemesla a obchod ve městech umožňovaly živit velké hnutí poutníků v bezdomoví. Společnost usedlých obyvatel je nepovažovala za obtížné zlo, byli přijímáni se zvědavostí a vážností. V této době ekonomických, sociálních, politických a náboženských změn byla silná potřeba způsobu života, jenž odvrhl rodinné svazky, stavovské povinnosti a majetek. Kruhy šramanů usilovaly o nová pořadí hodnot, která nabízela orientaci nejdříve jednotlivým tazatelům a později i široké obci. Také bráhmani dosáhli svého uznání za nejvyšší vrstvu jen tím, že pro své obětní kulty našli filosofickou bázi, která se opírala o učení šramanů, o čemž svědčí literatura „upanišad“. Osobnost Gautamy stojí v ohnisku těchto změn: jako příslušník vládnoucího válečnického rodu v republice zažil pád starého řádu. Jako vůdce velkého hnutí mezi poutníky v bezdomoví se podstatně podílel na kritice překonaných hodnost a na formulování nových. Gautamova rodina patřila k Šákjům, rodu válečníků, který vládl ve stejnojmenné republice. Republika Šákja ztratila svou plnou suverenitu a byla poslušna monarchy z Kóšaly. Gautamův otec Šuddhódana byl jako zvolený regent republiky v jejím hlavním městě Kapilavastu pověřen vedením toho, co zbylo jako okleštěná autonomie, pravděpodobně předsednictvím civilní správy, vybíráním daní a soudnictvím. Regent republiky byl označován slovem rádža stejně jako panovníci dědičné monarchie. To mohlo vést k legendě, že Gautama byl královským synem. Pozdější epochy s tím spojovaly své představy o životě prince. Ale paláce, o nichž mluví tradice, byly sotva něco víc než cihlové stavby, které se od hliněných domů ve městě lišily jen rozměry - délkou a výškou. Vedle svých politických úkolů vedl rádža často také své vlastní hospodářství. V domě rádži z Kapilavastu bydlela velká rodina: Šuddhódana byl ženatý se sestrami Májou a Mahápradžápatí Gautamí, příslušnicemi rodu Šákjů, v domě tedy žili pravděpodobně rádžovy ženy a ještě další příbuzní. S Májou měl dítě Gautamu, s Mahápradžápatí Gautamí syna Nandu a dceru Sundarínandu. Vedle členů rodiny patřila ke dvoru čeleď, která se podílela na rádžově blahobytu. Legenda praví, že královně Máje se před Buddhovým početím zdálo, že jí do pravého boku vstoupilbílý slon. Královští věštci vyložili sen jako znamení, že královna porodí výjimečného člověka. Podle klasických textů se Gautama narodil, když byla těhotná Májá na cestě z Kapilavastu do svého otcovského domu: během odpočinku v háji u Lumbiní, vesnice v dnešním Nepálu, došlo k porodu, při kterém se zpříma stojící a jásavě zpívající matka držela větve. Gautama dostal jméno Siddhártha. Sedm dní po porodu Májá zemřela a její sestra Mahápradžápatí Gautamí, jejíž syn byl jen o pár dní mladší než Gautama, nahradila dítěti matku. Gautama prožil dětství a mládí v dobovém luxusu: Žil jsem zhýčkaně, velmi zhýčkaně, nanejvýš zhýčkaně. U domu mého otce mi nechali zřídit lotosové rybníky: na jednom místě kvetly modré, na jednom bílé, na jiném červené lotosové květy; a to vše jen pro mě. Nepoužíval jsem jiné masti než z Benaresu. Z Benaresu pocházel šátek, pokrývající mou hlavu, má kazajka, mé spodní prádlo, můj přehoz. Ve dne v noci nade mnou drželi bílý deštník, aby mě neobtěžoval chlad, horko, prach, stébla trávy nebo rosa. V šestnácti letech oženili Gautamu s šákijskou dívkou Jašódharou. Později bude učit: Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl muže tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek ženy. Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl ženy tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek muže. Gautama se ve svém mládí neoddával jen požitkům. Brzy se musel zabývat právem a správou. To, že se později prokázal jako zkušený organizátor a zákonodárce své obce stejně jako šikovný taktik v rozšiřování své nauky ukazuje, jak se v mládí podílel na povinnostech příbuzných. V době mládí byl Gautama zcela zaujat pomíjivostí všech věcí. Uvádí: Když jsem ještě žil v domě, přijímal jsem, co vstupovalo do vědomí pěti smysly: zrak těšily viditelné postavy, ucho tóny, čich vůně, chuť šťávy, tělo doteky, jak to je vítané, milé, příjemné a žádoucí (…) Po čtyři měsíce období dešťů mě obklopovaly hudebnice a já jsem neopouštěl palác. Pak jsem poznal podle pravdy, jak smyslové radosti vznikají, co je na nich štěstím a utrpením a jak jim lze uniknout. To, o čem zde Gautama promlouvá, se stalo důležitým aspektem nauky: pomíjivost všech věcí kalí radost z nich a činí je strastiplnými pro toho, kdo prohlédne. K postřehu, že žádné prožitky a věci nejsou trvalé, přistoupilo v mládí poznání, že také on sám jako člověk je pomíjivý. V tomto zhýčkaném životě mě napadla myšlenka:„Nevědomý člověk, jenž je podroben stáří, nemoci, smrti, aniž by jim mohl uniknout, je sklíčen, zděšen a zhnusen, když vidí starce, nemocného, mrtvého; avšak na sebe sama při tom nemyslí. Ale i já podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout. Nebylo by správné, kdybych při pohledu na staré, nemocné, mrtvé nebyl sklíčen, já, který podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout.“ Zatím co jsem o tom přemýšlel, zmizelo mé opojení mládím, zdravím a životem. Proti vnímání subjektivní pomíjivosti a prchavého charakteru všech věcí stály spontánní prožitky vnitřní svobody: Vzpomínám si, že když byl můj otec Šákja zaměstnán, seděl jsem v chladivém stínu jambovníku. Daleko od neprospěšných věcí dosáhl (…) jsem radosti a štěstí (…). Gautama nechtěl prožívat jen náhodně takové okamžiky, ve kterých už pomíjivost světa a vlastní bytosti nehrají roli. Doufal, že kontrolou a nakonec překonáním každé žádosti ujde utrpení, které pociťoval v důsledku touhy po pomíjivých radostech: Bylo mi jasné: štěstí a radost vznikají na světě skrze prožitky. Ale je ubohé, že svět je pomíjivý, strastiplný a podléhá změně. Únik z toho je ovládnutí a vzdání se žádosti. Gautamovo zdůraznění prchavosti všech fenoménů a jeho touha po ustání žádosti neprozrazují žádnou rezignaci. Byl naopak přesvědčen, že za vznikáním a zanikáním jsou jiné, cennější zkušenosti: Toužil jsem (…) po tom, co podléhá zákonu zrození, stárnutí, nemoci a smrti, starostí a chyb. Pak jsem uvažoval: proč usiluji o to, co podléhá tomuto zákonu? Neměl bych raději usilovat o to, co tomuto zákonu nepodléhá, o nejvyšší mír (…), protože jsem poznal nevýhody toho všeho? Gautama zjistil, že uprostřed rodinných vztahů a sociálních povinností se dá sotva uskutečnit jeho touha po tom, co nepodléhá pomíjivosti. Tu jsem uvažoval: dům je vězení, špinavé místo. Šramana žije pod širým nebem. (…) Nemám si ostříhat vlasy a vousy, obléci žluté roucho a putovat do bezdomoví? Rádžova rodina snad s těmito plány souhlasila jen pod podmínkou existence dědice, neboť Gautama provedl tento krok teprve po narození syna Ráhuly: Po nějakém čase, byl jsem ještě mladý a tmavovlasý, v plné síle mládí, jsem si nechal proti vůli mých naříkajících rodičů ostříhat vlasy a vousy, oblékl jsem žluté roucho a odešel do bezdomoví. Podle tradice bylo Gautamovi v době jeho odchodu 29 let. Později se také vytvořila známá legenda o třech znameních, která se mladému Gautamovi ukázala, aby mu vyjevila strastiplnost lidské existence. Pozdější Buddha je na svých zábavných jízdách třikrát hluboce otřesen setkáním s pomíjivostí. Spatří starého muže, zlomeného, zkřiveného, opírajícího se o berle, jak se vrávoravě vleče, neduživý a vrásčitý. Později vidí nemocného, jenž leží pošpiněn zvratky a močí, ošetřován a nošen jinými. Nakonec je tváří v tvář pohřebnímu průvodu konfrontován s mrtvolou. V rozhovoru se svým kočím pozná, že ani on sám nemůže uniknout stáří, nemoci a smrti. Ačkoliv rádža vyplní každé přání svého syna, aby ho zadržel, setkání se šramanou ho podnítí k odchodu do bezdomoví. Je možné, že tato vyprávění vyplynula z Gautamova pozorování a postupného uvědomování si nejistoty života. Pochopil, že luxus, který si dopřával on a jeho příbuzní, stojí na nejistém základě. Avšak ve svých pocitech nebyl Gautama osamocený, o náladě zániku svědčí i to, že po Gautamovi volili cestu do bezdomoví také někteří z jeho příbuzných, mezi nimi pěstounka, nevlastní sourozenci, syn Ráhula a bratranci Ánanda a Dévadatta. Mnozí, kteří později putovali s Gautamou jako šramani, byli válečníci, jen někteří pocházeli z rozvíjející se obchodnické kasty, ačkoli právě z ní pak vzešli početní přívrženci a pokračovatelé jeho hnutí. Osvobození od majetku a vazeb se jevilo Gautamovi i mnohým válečníkům jako alternativa ke svobodě v bohatství a moci, jejichž pomíjivost byla v tehdejších dobách pociťována víc než kdy jindy.Život Gautamy Buddhy podrobněji
[editovat]Historické předpoklady pro příchod Buddhy
[editovat]Gautamovo narození a mládí